Kdo z koho ?!
"Já se zabiju!"
Po tváři jí stékala jediná obrovská slza. Nebyla průzračná. Ještě předtím, než se zaryla do silné vrstvy make-upu, ztratila svůj křišťálový lesk kontaktem s málo kvalitní řasenkou.
Proč to tyhle krásný mladý holky dělají, napadlo mě. Tolik úsilí vypadat jinak. A výsledek nakonec obvykle víc ubere, než přidá. Říká, že se zabije. Hmm. Zvláštní novinka. Už mi tu vyhrožovali svými rodiči a jejich vlivnými známostmi, nabízeli úplatky ve formě peněžní i naturální, hroutili se tu v záchvatech neutišitelného pláče a nebo odcházeli s hlavou vztyčenou, zanechávajíce za sebou štiplavý odér němé pohrůžky fyzickým násilím. Několikrát jsem se také musel v sebeobraně uchýlit na chodbu, neboť mi v elektrizující atmosféře vlastní laboratoře hrozil infarkt. To když se jisté fyziologické pochody mého organismu začaly vymykat zpod volní kontroly, následkem zajímavých obrazů, jež mi v daném okamžiku nebylo dovoleno neshlédnout. Zbraňové systémy, které studenti považují za povolené v bitvách o zápis do indexu, mě už málokdy dokáží skutečně překvapit. Navíc to není tak dávno, co jsem sám válčil takříkajíc na druhé straně barikády a mám pocit, že modernizace tohoto oboru postupuje jen velmi plíživým krokem. Sebevraždou mi však dosud žádný ze studentů nevyhrožoval.
"Nechtěla byste raději předstírat, že jsem se Vás pokusil znásilnit?" Moje snaha obrátit celou věc v žert, a nebo alespoň přenést boj na méně krvavé bitevní pole, přišla vniveč.
"Já se zabiju!" zopakovala. Její hlas zněl jako prasklý zvon. Smutně a dutě. "Já se zabiju!"
Metodu ohrané desky z hloubi duše nenávidím. Čím dál víc studentů si totiž začíná myslet, že čím víckrát zopakují nějakou pitomost a čím víc při každé replice zesílí hlas, tím víc se ta pitomost podobá pravdě. Ona zas asi doufala, že když posté uslyším její absurdní pohrůžku, uvěřím jí, leknu se a povolím.
"A to se zabijete hned tady, a nebo až cestou domů?" Přál jsem si aby můj hlas zněl co nejvíc věcně a nezúčastněně.
V jejím obličeji se nepohnul jediný sval. Ukoptěná slza se proorala až na bradu a zůstala viset nad propastí. Jako by se rozmýšlela. Skočit. Neskočit. Majitelka brady měla v dané otázce jasno. "Já se zabiju!" zarecitovala strojově.
"Ach bože, mám já tohle zapotřebí." zabědoval jsem a praštil pěstí do stolu. Pak jsem ten stůl, u něhož jsme do té doby proti sobě seděli, oběhl a strčil jí pod nos opravený test. "Co vidíte?" zařval jsem. Zírala skrz mě, jako bych byl naleštěná výkladní skříň. "Já vidím třicet pět bodů," pokračoval jsem zvýšeným hlasem. "Třicet pět! A kolik bodů potřebujete, abyste postoupila k ústní části zkoušky?!
Pětačtyřicet!" Rázem se mi přestalo dostávat kyslíku. Zalapal jsem po dechu a dál už jen zuřivě sípal. "Já Vám ale dal ...nci. Tři o..zky jste dostala. Tři! Ani na jedinou ... neodpověděla. Ne..kla ... nic. Tak co ode mě sakra chcete?!"
Zpátky na svou židli jsem se doslova sesul. Srdce mi bušilo jako po několikakilometrovém běhu, motala se mi hlava a vzbouřená žaludeční kyselina mi začala leptat jícen.
"Já se zabiju!" ozvalo se z druhé strany stolu.
"To není ženská," říkal jsem si v duchu, "to je android. A má vybitý akumulátor. Proto se opakuje. Nebo, že by šéf testoval mé reakce v nezvyklých situacích. Možná, že jí za mnou poslal někdo z mých povedených kamarádů. Třeba nahrává každé mé slovo na diktafon. A co na diktafon, dneska už existují i kamery velikosti špendlíkové hlavičky. Páni. To by byl teda drsnej fór. Jenže, co když se ta žába chce doopravdy zabít. Takový věci se v poslední době dějí až nečekaně často. Zrovna nedávno jsme s Georgem probírali, jak u něj v podniku nechtěli nějaký feťačce napsat diplomku, a ona vyskočila z okna kanceláře v desátým patře. Chudák George. Byl z toho pěkně vykulený. Asi bych byl taky.
"Dobrá, naše dnešní setkání považujte za konzultaci", nabídl jsem křehuli nečestnou remízu. "Můžete přijít příští úterý? Hodí se Vám půl jedenáctá? Já si totiž rád přispím," usmál jsem se.
"Já se zabiju!" Možná to byl jen sluchový klam, ale zdálo se mi, že tentokrát bylo v jejím hlase víc naléhavosti. Po očku jsem zkontroloval kličky na ventilačkách, sáhl do stolu a vytáhl láhev archivního gruziňáku. Ta láhev je stará dvacet let. Koňak z ní užívám velmi zřídka jako lék v nejtěžších případech nervového přepětí. Ještě nikdy jsem z té láhve nikomu nenabídl, protože takové pití se už dneska nedostane. Dnes jsem se rozhodl uvedené pravidlo porušit. Postavil jsem na stůl dvě pětadvacítky kádinky a každou naplnil téměř do poloviny. Svoji porci jsem navzdory dobrým mravům zlikvidoval na ex.
"Po tomhle vás přejde chuť umírat. Zkuste to!" vyloudil jsem ze sebe chlácholivý tón.
Nezkusila. Jen seděla a pozorovala cosi mimo mě viditelný svět. Slova "Já se zabiju!" tentokrát zašeptala.
"Tak jo," zavrčel jsem. "Z toho, co jste tu předvedla, usuzuji, že z vás chemik stejně nikdy nebude. Vaše neznalosti jsou takové, že by váš život byl ohrožen i ve studentských laboratořích. Zkoušku z toxikologie Vám prostě ve Vašem i svém zájmu dát nemohu. Jenže vy kvůli tomu chcete umřít. Paradox! Jak to skončíte? Skočíte z mostu? Nebo pod vlak? Ne, takový způsob bych Vám nedoporučoval. Je to nefér vůči okolí a navíc by to bylo plýtvání biologickým materiálem. Ženy se podle statistik nejčastěji tráví. Ale můžete se Vy sama otrávit? Vždyť si pletete účinky arsenu a cyankáli. Ještě by se Vám to třeba nepovedlo... Víte co, mám pro Vás návrh. Otrávím Vás já. Odborně a důsledně. Bude to výhodné pro obě strany. Vy si můžete být jistá, že Vás už nikdo neprobudí a já konečně udělám něco užitečného pro vědu. To víte, každému se nepoštěstí sledovat průběh smrtelné otravy od začátku až do konce a k tomu znát přesně třeba takové podrobnosti jako je množství jedu a čas jeho podání. Rozumíte. Bude to bomba. Konečně můžu napsat publikaci, kterou bude někdo citovat. Tak co, jdete do toho? Její reakce mě zas až tak nepřekvapila. Skrz zuby procedila: "Já se zabiju."
Přešel jsem do rohu laboratoře a odemkl demonstrativně velkou kladku na předpisově označené kovové skříni. Vyndal jsem z ní prachovnici (rovněž předpisově označenou) a přešel s ní k analytickým vahám. Z prachovnice jsem do váženky odsypal takové množství bílých krystalků, jaké odpovídalo přibližně desetině kávové lžičky, na čistou stránku laboratorního deníku zapsal údaj, který se rozsvítil na digitálním displeji vah a pak váženku i s prachovnicí postavil na stůl před sebevražedkini. "Vyhovuje?, ukázal jsem na etiketu s nápisem "Strychninium nitricum". Mlčela. Považoval jsem to za souhlas. Do hrníčku s tančícími prasátky jsem natočil vodu a vyměnil ho za kádinku s koňakem.
Dvakrát zvedla váženku k ústům a dvakrát jí zase položila zpátky. Zdála se mi být trochu zmatená. Taky se už nedívala skrz mě, ale velmi pozorně na mě. Náhle se jí na tváři objevil vědoucí úsměv a vzápětí měla celou dávku jedu v puse. Bezprostředně následující chuťový vjem jí svou silou i kvalitou ohromil. V nastalém šoku polkla. Její škleb způsobený otřesnou hořkostí požité substance by byl za méně závažných okolností k popukání. Její úlek, doprovázený sílícím třesem končetin, by ve mě v případě jiné ženy vyvolal pozornou účast. Tady šlo však o vědecký pokus. City musely jít stranou.. Podíval jsem tedy se pozorně na hodinky a velkými číslicemi zapsal do sešitu čas nula.
Jasně, že v té prachovnici nebyl strychnin. Měl jsem v ní uložený vzorek práškové směsi k přípravě toniku. Ale i tak se jednalo o velmi zajímavý experiment!
V Pardubicích 2.1.2003