Pro slušné trampy chatka zdarma
Dodovi k narozeninám
"Až Ti bude nejhůř, sokola zavolej" praví se v jedné ruské lidové pohádce. Mě bylo dost mizerně. Jak by také ne. Čím dál víc to vypadalo, že na oslavě svých kulatin budu hrát roli osamělého alkoholika a to byla perspektiva, se kterou si mé, životními nezdary, usmýkané ego nevědělo rady. Jenže nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Proto jsem zatím nevolal sokola, ale zavolal Óňovi.
"Myslel jsem, že posedíme u vínka a kytary, zavzpomínáme na starý časy a mrtvý kamarády, projdeme se po skalách ..." Byl jsem si velmi dobře vědom, že se právě dopouštím citového vydírání a taky že nemám nejmenší šanci na úspěch.
"Nezkoušej to" zarazil mě Óňa. "Víš, že osmýho jdu Olině na svatbu za svědka. A vůbec - proč tu svou zatracenou tryznu za ztracený mládí prostě nepřeložíš?"
"Chtěl jsem jenom, aby se mí kamarádi taky jednou sešli kvůli mě." začal jsem kňourat. "Jenže já už žádný kamarády nemám. Jen pár známých, co se ozvou akorát když něco potřebujou. Jak to, že nikdo nechce pochopit, jak moc je pro mě důležitý právě tohle datum?"
"Když ti chyběj opravdoví kamarádi a kytara, tak jeď někam na potlach a neotravuj." odsekl mi můj mobil, než se definitivně odmlčel. Míru absurdity uvedeného návrhu posoudil Óňa zcela kvalifikovaně. Byl totiž u toho, když jsem se před lety oděn do vekslácké džísky vynořil z indiánského pohřebiště na Skaláku a právě přicházející skupinku liščích ohonů přivítal nadšeným "Ahój". To byl ostatně důvod, proč z takovým návrhem přišel. Tušil totiž, že neodolám.
Ze dvou akcí, které se ten víkend konaly a na které bylo zároveň možné najít pozvánku na Internetu, mě silněji oslovila ta s názvem "Trampské vepřové hody". Jednak proto, že se nejednalo o klasický potlach (na ten bych si bez pozvání přece jenom netroufnul) a jednak proto, že avizovaným místem konání byla hospůdka U Doležalů v Pekelském údolí. Uvedeného zařízení jsem si již dlouhá léta považoval jednak pro jeho prvotřídní kuchyni a také pro jeho malebné okolí. Pískovcové skalní město, v jehož srdci měl vždy usměvavý pan Doležal svou provozovnu, bylo jedním z těch míst, kam se člověk opravdu rád vrací.
Celý podnik málem ztroskotal hned v zárodku. Netušil jsem, jak obtížně se shání sada svršků, v nichž člověk vypadá když už ne jako pravověrný tramp, tak alespoň jako ochotnický herec trampa představující. O jehličkové kongo jsem musel svést několikahodinový slovní souboj se svým mužským rodičem. Snažil se mi vysvětlit jak ohromnou hodnotu pro něj příslušný ošuntělý kus textilu představuje, coby materiální vzpomínka na vojenská léta.
"Vždyť si v tom leháš pod auto a tuhle si to měl dokonce na sobě, když jsi čistil kamna," oponoval jsem.
"Seš obyčejnej štábskrypl. Tím pádem to nemůžeš pochopit, ani kdybys nakrásně chtěl." uzavřel otec rázně první část naší diskuse. Do druhého vyjednávacího kola jsem vstoupil vyzbrojen lahví pětihvezdičkové Metaxy a šrůtkem moravského uzeného. I přes tyto mocné argumenty byla cesta k dohodě zdlouhavá a trnitá. A ústupky, ke kterým jsem byl donucen mi úplně pokazily radost z dosaženého úspěchu.
Přítel Jarek, náčelník skautské družiny "Goshowkové", byl pro mě velkou nadějí, co se týkalo pokrývky hlavy. Vlastnil rozsáhlou sbírku klobouků. To, že každý z nich zdobila skautská lilie, bych asi dokázal přenést přes srdce. Kritickým faktorem se však ukázal být drastický nepoměr mezi velikostí mé a Jarkovy hlavy. I bílý hrneček, v němž údajně sedmiletý Jarek docházel na tajné schůzky vodáckého oddílu vlčat, mi padal na uši. Odnesl jsem si tedy alespoň hnědý šátek, zelenou košili a usárnu. K poslední ze jmenovaných rekvizit mi Jarek přidal i podrobný návod k použití. Bohužel, sbalit spacák, tepláky na spaní a rezervní ponožky do vypůjčeného kusu plachty ověšeného neuvěřitelnou změtí kožených pásků a kovových přezek, se ukázalo být nad mé síly. Věnoval jsem dvě hodiny života, veškerou zručnost svých umných rukou a všechnu svou technickou představivost tomu, aby mé trampské zavazadlo získalo konvencemi požadovaný tvar válce o průměru cca 25 cm. Poté, co se i výsledek mého třicátého modelářského pokusu nejvíce podobal nádory zhyzděnému bramboroidu, vytáhl jsem na stožár bílou vlajku a gemu ze skříně. Místo klobouku jsem vzal za vděk buřinkou po pradědečkovi, i když jsem tušil, že to není přísně vzato stylové. Padla mi totiž jako ulitá. Nakonec jsem si zazpíval "že nenosím kanady a neznám písně z pamp...", obul si goratexy od Mainla a vyrazil směr nádraží.
K Doležalům jsem dorazil hodinu po poledni. Během vycházky mezi skalami mi řádně vytrávilo a tak jsem se moc těšil na pořádnou baštu.
"Zatím je hotová jenom prdelačka" informoval mě pan Doležal. "Dáš si?" Červený kus papíru s číslem 23 D mi byl odměnou za kladnou odpověď. A taky pivo. Mělo dokonale vymodelovanou čepici. Sklo půllitru se lesklo jedna báseň.
"O mou polívku se bude losovat?", chtěl jsem si ujasnit funkci šatnového lístku ve své ruce.
"Houby," zabručel muž za barem. "Jakmile zaslechneš 23 D červená, ze všech sil zařveš - Zde !!! Nácvik na večer. Chápeš? Jak myslíš, že by si tě našla tvá večeře, až tu bude hlava na hlavě?"
Z hrdla se mi vydral obdivný mruk. Vzápětí jsem pohledem zavadil o ceduli, po které tančila prasátka odskakující z páně Doležalovy holé lebky. Stálo na ní - "Pro slušné trampy chatka zdarma."
"Platí to i dneska?" ukázal jsem na nápis.
"Jenom dneska!" odtušil.
"A platí to i pro mě?" dotíral jsem dál. Hostinský si mě několik dlouhých vteřin měřil pohledem zkušeného dobytkáře.
"Ráno tam bude vytřeno," ujistil mě, když mi po barpultu přihrával klíče. "Kbelík s hadrem je v předsíni."
Po obědě jsem si vyběhl na hráz rybníka za hospodou zapálit. Ve výčepu i na sále byly totiž smrduté dýmy přísně zakázány. Sto dvacet kilo hmotná autorita autora zákazu doplněná tím, že on sám byl první, kdo ten zákaz striktně dodržoval, odradila každého i od pouhé myšlenky na páchání nepravostí. Díky své vášni pro dým a díky v našich krajích nevídané ohleduplnosti pana Doležala k většině národa jsem tedy musel se svou modrou LM-kou mrznout na prosincovém povětří. Stal jsem se tak jediným svědkem živého obrazu "Zrození trampovo." Před jednou z chatek na břehu rybníka zastavil černý Patrol. Z auta vystoupil šedivý padesátník robustní postavy napresovaný v kvádru. Začal se svlékat. Při pohledu na jeho černé slipy, vypracované svalstvo a chlupatou hruď jsem se začal lehce třást. Zimou. Pokud bylo nad nulou, tak maximálně jeden nebo dva stupně. Než se žhavý konec mé cigarety dotkl pásky před filtrem na místě otužilého naháče stál Old Firehand jak vystřižený z Burianových ilustrací. Otočil se směrem ke mně a učinil zřetelné přivolávací gesto. V duchu jsem pokrčil rameny a začal se šourat směrem k němu.
"Hardy" představil se mi můj idol při obligátním zalamování palce.
"Včelka" vyhrabal jsem já v jednom ze zaprášených šuplíku své paměti přezdívku z dob, kdy jsem coby jiskra jasná ze všeho nejvíc toužil po rudém šátku kolem krku.
"Kamaráde, nemohl bych tě požádat o laskavost?" požádal mě o laskavost můj úplně čerstvý kamarád.
"Vo co go?" zeptal jsem se akcentem drsných westmanů.
Hardy otevřel zadní dveře Patrola a ukázal na zamaštěný balík velikosti pytle od brambor, ze kterého se linula omamná vůně ostravských klobás. "Neodnesl bys to prosím do kuchyně?"
"Proč si to tam nedoneseš sám?" zeptal jsem se tentokrát pro změnu udiveně.
Hardyho tvář zalil panický ruměnec. "Víš, tahle vesta stála dvacet táců. Nechci si ji hned napoprvé zamastit."
"Tohle kongo hřálo mého otce, když bránil hranice naší socialistické vlasti proti vpádu americkýho brouka. Jediné fleky, kterých je hodna, jsou fleky od krve nepřátel," odsekl jsem já. "Pá, hombré!" Dale Carnegie provedl v hrobě salto.
Sólo na bendžo v Oranžovým expresu přerušilo hlasité zvolání "Zelená 187 G". Guláš se šesti, který se po mě sháněl, v tu chvíli nerozhodně postával ve dveřích do sálu. Hověl si v náručí copaté a dlouhonohé Lídy Doležalové. Jak rád bych si to byl býval s tím gulášem vyměnil.
"Zde!!!" zareagoval jsem nacvičeným způsobem. Hostinského dcera pokynula hlavou mým směrem a předala své břemeno nejbližšímu z kamarádů. Ten pokynul hlavou mým směrem a poslal talíř dál. Já poklepal na rameno nejbližšímu spolustolovníkovi, namířil ukazováček na Lídu a vsunul mu do ruky padesátikorunu. Vprostřed sálu se má večeře a materiální vyjádření její hodnoty setkali. Úžasný okamžik. Přímo didaktická ukázka on-line obchodu v reálném čase.
Já jsem ňákej "Modrák" oslovil mě můj soused, když mi předával libě vyhlížející krmi, jež dokázala příjemně podráždit i čichové buňky Kývl jsem, že rozumím a chystal se k analýze kvality potravy i z její chuťové stránky. Na střední škole jsme tomu odborně říkali "senzorické hodnocení".
"Můžu ochutnat?" Nevěřil jsem svému levému uchu. Natočil jsem se za zvukem a setkal se s chtivým pohledem prasečích oček vousatého trapera. Fialová okurka vprostřed obtěžníkova obličeje byla dalším majákem, který zřetelně varoval, s kým má člověk tu čest.
"Říkal jsi Modrák nebo Somrák?" zasadil jsem mu odhodlaně těžkou ránu pod pás. "Modrák" pronesl on bez jakékoli známky podráždění v hlase.
"A tohle je Píďa" představil mi svou holobradou odhadem tak šestiletou zmenšeninu. "Tak můžu?"
Došlo mi, že na to, abych tohle individuum urazil, prostě nemám. Šoupl jsem před něj svůj talíř a taky příbor dosud zabalený v ubrousku. Lehce se ušklíbl a vyndal z kanady hliníkovej bagr. Bezmocně jsem přihlížel, jak rychle má vysněná lahůdka mizí v pivním pupku toho mamlase. Když načínal třetí knedlík, lehce jsem do něj drcnul. Jako, aby se vzpamatoval.
"Já vím" zahuhlala Modrákova přecpaná chlebárna a guláš se rázem ocitl před jeho synkem. Ten byl asi o něco málo lépe socializovaný, protože vznesl dotaz "A nebude to pánovi vadit?"
"Proč by mu to mělo vadit?" Modrákův nelíčený údiv hraničil až téměř s panikou. "Vždyť je to kamarád!"
Krev se mi nahrnula do hlavy. Před objektiv, kterým jsem vnímal okolní svět, někdo namontoval modrofialový filtr. Zrychlil se mi tep. Píďa postřehl, že něco není OK a tak vyčkával. Tátovu lžíci držel v pohotovostní poloze pár centimetrů nad talířem. "Pro slušné trampy chatka zdarma," zareagovaly mé vnitřní pojistky. "Kdo se pere, musí spát pod převisem, pokud ho ovšem v tý tmě nahmatá. Bez baterky! Na noc hlásily mínus deset a ty máš jenom dekáč vzor Svítání." Analýza možných zisků a ztrát dopadla v neprospěch zbytku jídla.
"Ty bys nedal kamarádovi svou večeři?" zamoralizoval jsem si při ústupu z pozic.
"Maminka říkala, že večeři mám dát nepříteli." Píďa byl filozof. A aby mě snad nenapadlo, že proti mně něco má, vylízal nádobí dočista dočista.
"Tuhle písničku, co teď budeme hrát, bysme rádi věnovali jejímu autorovi. On je Honza teď ve špitále. Tak mě napadlo, co kdybysme mu vyslali do Prahy energii. Jako, že by se každej otočil směrem ku Praze a myslel na to, jak si přeje, aby se Honza brzo uzdravil. A my pak zahrajeme tu písničku."
Zdálo se, že zmatený návrh basáka účinkující kántry-kapely všichni kolem chápou a bez výhrad akceptují. Každý pustil co měl právě v ruce - půllitr, panáka, karty, kytaru, chřestítka, bubínky, flétnu, nůž, vidličku, kamarádku, vodítko na jehož konci se zmítal vzteklý malamut, prázdnou peněženku, krabičku od sirek a rozmáčený pivní tácek, a postavil se do pozoru čelem k východu ze sálu. Já naznačeným směrem vykročil. Dveře, ke kterým se právě upíralo snad sto párů očí, vedly do výčepu. Z výčepu zase vedly další dveře na toalety. A to bylo místo, kam mě právě táhlo mé srdce. Teda kromě jiných orgánů. Byl jsem asi tak u šestého "S dovolením", a v tom mé rameno sevřela ruka zákona. Důrazně. Bolestivě. Vehnalo mi to slzu do oka. A pak další, jak jsem se přes drtivý odpor svěráku pokoušel pokračovat v krasojízdě. Nezbylo mi, než vyčkat konce energetického transferu.
"Ty máš něco proti Honzovi?" zarezonovalo mi lebkou. Až když si mě otočil čelem vzad, všiml jsem si že má Hardy tlapy podobné lopatkám větrného mlýna. Odpoledne u auta mi to tak hrozné nepřipadalo. Závan rumového fénu, který mě pohladil po tváři, dával tušit, že i přes naše kamarádství, mohu očekávat drobné potíže.
"Neznám Honzu." Myslím, že za nejapnost výmluvy jsem si zasloužil nějakou cenu. Dostal jsem jednu přes hubu. Ale ani potom mě nakrknutý kolos nepropustil.
"Ty neznáš Honzu Nedvěda?!"
"Jo toho," vzpomněl jsem si. "Toho znám. Jednou o něm psali ve Spy. Že se prej snad podruhý rozved nebo co? Není to ten správce tenisovejch kurtů na Sázavě?"
Vtip zabral. Smích se, bohužel pro mě, ozval z prostoru za mými zády.
"Tebe si podám potom," zachrčel Hardy s pohledem upřeným směrem k výčepu a chytil mě pod krkem. Cítil jsem, jak mé nohy ztrácejí kontakt s parketama. Dech se mi krátil. Slin v puse přibývalo. Na stropě tančily fialové kroužky. Pořád rostly a rostly...
"Nech ho! Vždyť je to kamarád.", ozvalo se z úrovně podlahy. Píďo. Příteli. Myslíš, že na tebe ta rozlícená hora šlach a svaloviny dá. Dala. Zcela dobrovolně jsem pak úplně sám zapěl Valčíček i Ptáčata. S Na kameni kámen mi pomohla holka disponující školeným altem a koženou čelenkou ve vlasech. Toronto už halekal celý sál.
Do chatky jsem se dostal ve dvě ráno. Sotva mě pohltil spacák a mé vědomí začalo překračovat hranici se říší snů, ozvalo se z verandy dupání. Takže Modrák s Píďou jsou také slušní trampové, došlo mi, když ke mně dolehl zvuk hovoru doprovázejícího harašení klíče v zámku. Chatku jsem opustil ve čtyři. Dvojhlas, věrně imitující zvuk startujících motorek, mě vyprovázel až k rybníku. Cestou jsem brknul o asi dvoumetrovou larvu ležící vedle Patrola. Krve by se ve mně nedořezal. Lekl jsem se, že přes všechno mé ponížení, nakonec přece jenom pár litrů oné vzácné tekutiny opustí mé žíly. Na nose mi přistálo něco chladivého. První letošní sněhová vločka. Drsný Hardy dřímal spánkem spravedlivých a tak jsem po pár nadechnutích pokračoval ke vzdáleným smrkům. Převis jsem nahmatal. A bez baterky.
"Mám tu pro tebe obálku," hlásil mi pan Doležal, když jsem mu u snídaně vracel klíče od vzorně vytřené chatky. Překvapilo mě to. A ještě víc její obsah. Ukrývala dvě stovky a účtenku s emblémem pekelské hospody, na níž stálo - "Za guláš a nocleh! M & P" No jak říkám, není nad oslavu s kytarou v kruhu dobrých kamarádů. Že Óňo!
V Pardubicích 1.12.2003